Den: 1       Pátek, 25. ledna 2013          Praha-Mnichov-Lisabon

Téměř jsem se za sebe styděl, když jsem na přepážce odevzdával v kufru šest kilo oblečení, letní boty, šnorchlovací set a tlustou knihu. Dostal jsem „uličkové“ místa do Mnichova, do Lisabonu i do Miami. V ruzyňské letištní hale nabízel stánek Relay mojí oblíbenou Studentskou pečeť za 89 Kč a Billa za 27,90 Kč. V Relay jsem si koupil noviny a v Bille čokoládu.

Půlhodinu po vzlétnutí jsme již sedali na mnichovském moderním letišti Franze Josefa Strausse (From the Sky to Heaven on Earth – Welcome to Bavaria). Každých dvacet metrů byly čtyři bezplatné automaty na různé druhy kávy, kakaa a čajů, bezplatně německé a americké noviny. Na dvacet minut bezplatné použití internetu. A každých padesát metrů Camel kuřácký koutek. Starší pán mě v něm požádal o cigaretu a poté mi vnutil (nezdaněných) padesát centů. Ovšem skutečnou bombou byl „hodinový hotel“ přímo v odletové hale, vedle Gate 6. Patnáct euro za hodinu. „Unaven?  Přejete si soukromí? Máte práci? Objevte komfort spících kabin.“ (www.facebook.com/napcabs). Uvnitř kabiny velké zrcadlo, stolek s internetovou přípojkou, jedna židle a čistá postel, kam se zmáčknou i dvě osoby.

V poloprázdném letadle do Lisabonu jsem se natáhl přes tři sedadla a dal si odpoledního šlofíka.  V hlavním městě Portugalska je o jednu hodinu méně a o dvacet stupňů více než v Praze.  Na náklady letecké společnosti TAP jsem se ubytoval v hotelu Rome.  Vzal jsem si foťák a za 3,30 euro (zpáteční jízdenka) jsem se přepravil místním metrem do historické části města, k široké řece Rio Tejo.  Při studiu mapy města jsem prolítl mramorovým odpočívadlem, natloukl si levé koleno a pravou holenní kost, do krve. Málem to vypadalo na kolesovou frakturu levého zápěstí, na které jsem dopadl. Foťák, i když ulítl, fungoval. Stávají se i horší věci. Do setmění jsem se loudal úzkými uličkami, které připomínaly velkou Malou Stranu. Až na pomerančovníky. Vlezl jsem do několika různých kostelů, včetně kostela Křižovníků. Kopci vévodil hrad sv. Jiřího – Castelo St. Jorge z 11. století. V hotelu jsem se napojil na internet, vyluštil několik sudoku, osprchoval a zalezl na kutě.

Den: 2          Sobota, 26. ledna 2013              Lisabon-Miami

Den, kdy si český národ zvolí poprvé nového pána na Hrad. A pro mne den přesunu přes Atlantik. Lisabonské letiště je hodně velké a přesuny jsou pouze běžícími pásy. Na nejvzdálenějším konci jsou „zaoceánské“ lety.  A protože let do USA, tak ještě jedna pasová i osobní kontrola. Chtěli po mě dokonce i ZIP hotelu, kde budu v Miami bydlet. V letadle bylo sice vedle mne volné místo, ale přede mnou celá řada. Udělal jsem si na ní pohodlnou lůžkovou úpravu a zakryl se červenou dekou. Následoval nerušený desetihodinový let Airbusem 330.

Na Floridě je o šest hodin méně a o třicet stupňů více než v Praze. Na miamském letišti Wilcox Field jsem si vystál hodinovou frontu a sympatický imigrační pracovník konstatoval, že „hodně cestuji“. Nechal jsem si otisknout čtyři prsty pravé ruky, pak palec pravé ruky a zopakoval i s levou rukou. Na závěr ještě šklebící se tvář. Kufr, který jsem podal v Praze, skutečně čekal. Žlutým taxíkem mě černý řidič odvezl za čtyřicet dolarů na miamskou pláž, kde mezi patnácti a více patrovými budovami byl zašitý jednopatrový sympatický hotel Lombardy Inn z padesátých let, připomínající Rex hotel v Torontu. Slušný pokoj s kuchyňkou, wifinou a příslušenstvím. Prospal jsem v letadle celý den a tak jsem vyrazil do ulic. Hned vedle je benzínová pumpa a prodejna 7/11. Galon (3,79 l) 89 oktanové nafty stojí 3,99 USD, galon nejlevnější balené vody je za 2,59 USD (bez 7% „Obama“ daně). Koupil jsem si vodu a za 12,99 USD cestovní adaptér, který jsem doma zapomněl. A kšiltovku za 25 USD, ke které mi usměvavý Žid přihodil ještě jednu růžovou gratis, když jsem mu řekl, že ve své sbírce mám už také kšiltovku z Jerusalema. 

Den: 3          Neděle, 27. ledna 2013                  Miami               

Město Miami, leží v tropickém pásmu na pobřeží Atlantického oceánu, těsně nad Obratníkem Raka. Poblíž Golfského proudu. Má půl milionů, ale jeho metropolitní oblast přes pět milionů obyvatel. Ze tří místních mluví dva španělsky nebo portugalsky, protože sem přimigrovali z Latinské Ameriky. Vedle Little Haiti je zde i Little Havana. Každý třetí občan má kubánské kořeny. Ve finanční městské části Brickell je největší koncentrace mezinárodních bank v USA. Přesto je Miami třetím nejchudším městem ve Spojených státech. A – není hlavním městem státu Florida. Tím je o hodně méně známé město Tallahassee.

Cleo, Betsy, Adrew, Irene, Michelle, Katrina, Wilma a Sandy – hurikánci, kteří zacloumali městem v posledních padesáti letech.

Probudil jsem se v pět hodin ráno a přes skype pozdravil dceru Janu. Prý jedenáctiměsíční vnučka Adélka výsledky voleb obrečela. V 7/11 jsem si namíchal brazilskou a kolumbijskou kávu a dochutil mandlovým sirupem, za 1,99 USD. Po její vypití jsem si na recepci zakoupil celodenní lístek na „naskoč-vyskoč“ výletní autobus městem. V sousedním hotelu mi však řekli, že dnes žádný autobus nejede, protože se od sedmi hodin ráno běží ulicemi města 11. Miami Maratón a Půlmaratón. Někde ve městě. Ale nikdo nevěděl, kde přesně. Jeden policajt mluvil o cyklistickém závodě. Jiný, že to bude až příští neděli. Rozmrzelý jsem se procházel po dvanáct kilometrů dlouhatánské pláži, na které byly tisíce prázdných slunečníků a lehátek různých tvarů a barev, stovky racků, pár desítek do dek zabalených lidiček, protože foukal silný vítr, tři děti ve vodě a jeden postarší rybář. Dnes již chytil pět ryb. Ten mi řekl, že mám štěstí, protože takový vítr zde nebyl už hodně dlouho. Nejsem surfař. Včera prý bylo nádherně. Z téhle informace jsem měl upřímnou radost.

Našel jsem dvě hezké mušle a nasedl na autobus S. Do automatu vedle řidiče jsem vložil dvě jednodolarovky (jízdenky se nevydávají) a zajel do downtownu.  Náhodou jsem objevil, že město si v roce 1986 postavilo v centru města nadzemní bezpilotní jednokolejovou dráhu, které říkají „metromover“.  Jeden až dva vagóny (každý pro devadesát cestujících) přepravuje mezi jednadvaceti stanicemi každý den bezplatně až 35.000 osob (dnes včetně mne) v cca dvouminutových intervalech.  Na Miami Avenue jsem se zastavil ve specializované prodejně dětského oblečení (Children´s Place) a nakoupil Adélce několik barevných hadříků 12-18 a 18-24 měsíců (ať už má do foroty). Ulice prázdné. Kolem mne pořád nikdo neběhal.

A najednou nevěřím vlastním očím. Jsem před start-cílem dnešního maratónu. Na oficiálních hodinách běží čas 7:06:55 hod, ale to už doběhli i ti nejpomalejší. Alespoň jsem si vyfotil několik černých holek s medailemi na krku a stupeň pro vítěze. Prý se závodu zúčastnilo 26.000 dospěláků a 6.000 dětí ze 79 zemí. Také jsem si vyfotil dvě bedny, ve kterých zbylo ještě několik tisíc medailí. Kousek dál, v přístavu, za sochou Krištofa Kolumba, byla nedělní slavnostní siesta: dětské kolotoče, tanec s hudbou, různé krámky a restaurace. Na jedné obrazovce jsem zahlédl Djokovičův finálový mečbol. A také se mi líbila restaurace a prodejna „Bubba Gump“ podle mého oblíbeného filmu Forest Gump s mladým Tomem Hanksem. „Jezte více krevet. Miliony ryb se nemohou mýlit.“. K pozdnímu obědu jsem si dal kopec krevet, které neměly chybu. Spláchl jsem je místním pivem.

Autobusovou MHD zde využívá snad jenom promile místních a tak jsou intervaly o něco kratší než je délka Collins Avenue. Ulice na Miami Beach, kde se mezi stovkou hotelů nachází také můj hotel, a která je snad nejdelší na světě. Má neuvěřitelných 194 „blocks“, tedy přetínajících ulic. Na trávnaté ploše před řadou budov je cedulka, upozorňující že při venčení psa musí jeho majitel šáhnout pro pokutu pět set dolarů. Psů na vodítku je tady poměrně dost, ale žádný nemá v kohoutku více než dvacet centimetrů (čínské zákony povolují v městě psy do výšky třiceti centimetrů). K večeři jsem si dal dva velké mexické red hot beef burrito.

Den: 4     Pondělí, 28. ledna 2013           Miami, kajuta 0045            

Ranní kávu mi v 7/11 sice prodali, ale odebrali z košíku soupravu čtyř merlot lahviček, protože se alkohol na Floridě začíná prodávat v osm hodin a bylo teprve šest. Vzal jsem si foťák a vyrazil na pláž nafotit východ slunce nad Miami North Beach. Po upravených pobřežních cestičkách už pobíhaly desítky nadšenců různého věku a vzhledu. Sedl jsem si do bílého drsného písku, zaujmul lotosovou polohu a zhluboka dýchal mořské chloridy, fluority a další sajrajt. V osm hodin jsem si vyzvedl zadržovaný merlot. V jedenáct hodin jsem se odhlásil na recepci hotela a přiznal, že jsem jim včera zničil lamely na okně.

Sice jsem ušetřil na láhev dobrého koňaku, ale příště bych už přece jenom volil taxi. Místo něj jsem se hodinu přesouval v narvaném autobusu, pak s kufrem (ještěže na kolečkách) přes kilometrový most a poté mi přístavný chlápek sdělil, že moje loď odplouvá z toho nejvzdálenějšího mola. Vzdálenost asi jako z Letné do Dejvic. A pořádně připékalo. V odbavovací hale již trpělivě čekalo téměř dva tisíce mých nových spolubydlících pro příští čtyři dny. Tedy, v 19 m2 kajutě číslo 0045 s balkonem na desátém patře budu bydlet úplně sám. Tradiční startovací vějička, na kterou naletí vždy, všude a všichni. Otevřeny všechny restaurace a v nich prohýbající se samoobslužní linky s tunami jídla, ovoce a zeleniny a la Kaufland.

Vítejte na nepotopitelné lodi Norwegian Sky. Při jídle jsem se seznámil se starším párem ze Severní Karolíny. John je penzionovaný major. Barbora je čínského původu a jmenuje se sice jinak, ale nikdo by ho ve Státech neuměl pořádně vyslovit. John sloužil s UNPROFOR v Srebrenici, tak jsme si měli o čem povídat. Uložil jsem 300 USD na lodní depozit s tím, že co nejméně nechám v kasinu. Šéfuje mu Slobodan, mladý kluk z Bělehradu. Oba jsme si oprašovali srbštinu. Na večerní lodi to začínalo žít. V jednom sálu bingo, v dalším blondýnka z Vancouveru radila, jak zítra na Bahamách smlouvat při nákupu diamantů. U jednoho baru hrál jazz a u jiného reggie.  Od půl jedenácté byla diskotéka ze sedmdesátých let, ale dostavil se nás necelý tucet. Půlhodina wifi satelitního připojení stojí 24 a hodina 40 USD. Mojí pokojskou je mladý kluk z Bali, celý žlutý. Řekl jsem mu, že mi stačí jenom ranní úklid. Ať má ode mne večer klid. A já od něj.      

Den: 8          Pátek, 1. února 2013                    Miami                           

Od šesti hodin ráno jsme již kotvili v mateřském přístavu Miami. Dvoutisícovka cestujících se snažila ještě naposled vyjíst vše, co bylo v ceně zájezdu. Nesnažil jsem se ušetřit na další lahev koňaku a taxíkem jsem se převezl do čtvrti Little Haiti, kde mám na tři noci zaplacený pokoj číslo 117 v Blu Motel, pět metrů od bazénu. Byscane Boulevard je snad jenom o něco kratší než Collins Avenue. Bydlím na 77. ulici. Nasedl jsem do autobusu číslo 3 a sjel na 4. Ulici. Asi dvacet zastávek.

Místní autobusy zastavují téměř u každého patníku, pokud se splní jedna ze dvou podmínek: zamává-li na řidiče cestující na zastávce anebo zatáhne-li cestující v autobusu za provázek. V zábavné části Bayside, na začátku dowtown, jsem si zaplatil u operátorky Lízy dva výlety na další dva dny a pak jsem čekal před American Airlines Arena padesát minut na zpáteční autobus. Z dálky jsem se vyhnul nočnímu podniku Boulevard, který je hned vedle motelu a zašel si nakoupit pití a jídlo do supermarketu.  

Den: 9          Sobota, 2. února 2013                      Key West    

Končská republika (Conch Republic), 15,4 km2, rozkládající se na ostrovech v Monroe County, jižně od Miami, byla založena 23. dubna 1982 jako protest proti zátarasům, u kterých američtí celníci brutálně zabavovali všechna pašovaná narkotika a nelegální imigranty. Nová republika proto okamžitě vyhlásila válku Spojeným státům. Premiérem je starosta ostrova Key West. Vojenské námořnictvo má deset civilních lodí a pěchota dvacet civilních dobrovolníků. Mottem republiky je: „Humor, vroucnost a respekt“. A všude po ostrovech vlají vedle amerických vlajek také modré vlajky s velkým žlutým sluncem. Takže – i Američané mají svého Járu Cimrmana.

Upřímně, ani jsem přesně nevěděl, co dnešní celodenní výlet na Key West obnáší. A kde to vůbec je. Nakonec z toho vznikla kombinace: čtyři hodiny jízda autobusem (260 km) – šest hodin pobytu v Key West – čtyři hodiny jízda autobusem. Dost na to, abych si přečetl román „Vyvolený“ od Sama Borne a místní deník Key West Citizen. Ve velkém, podchlazeném autobuse nás bylo osm. Postupně jsem se dozvídal, že pojedeme pořád na jih. Přes 42 mostů, včetně sedmimílového (Seven Mile Bridge), který po dostavbě v roce 1912 byl nejdelším na světě. Okres Monroe, nejjižnější v USA, tvoří náhrdelník desítek ostrovů a pidiostrovů, z nichž je 37 obydlených. Začínají ostrovem Key Largo a končí městem-ostrovem Key West, hlavním městem Končské republiky. 35.000 obyvatel na 15 km2. Karibská idylka pro uspěchané Američany. Bydlel zde několik let Ernest Hemingway, Tenessee Williams a také prezident Harry Truman.

Po ulicích zde místo potulných psů běhají potulní kohouti. Převážně přízemní překlížkové domky s malými předzahrádkami a spoustou amerických vlajek.  Desítka turistických ulic pro návštěvníky je plná pouličních umělců, venkovních kaváren, barů a restaurací, obchodů se suvenýry a několika neslušnými sádrovými sochami.

Na hlavní ulici, Duval Street, jsem se zastavil ve velkém poválečném baru The Bull, kde na kytaru hrál tři sta librový Yankee Jack, 64 let. Dal jsem si kafé a jako jediný posluchač si užíval jeho songy. Koupil jsem si dvě jeho cédečka a on mi nabídl zahrát oblíbené zpěváky. Napadl mne Bob Dylan a Johnny Cash. Následoval půlhodinový koncert jednoho umělce pro jednoho diváka.

Přes celé město jsem došel ke třímetrovému barevnému sudu, na kterém stálo, že jsem u southern-most point. Na nejjižnějším místě v kontinentální Americe. Na nejbližším místě ke Kubě, pouhých 90 mil. Na okolitých budovách stály obdobné superlativy: nejjižnější hotel, nejjižnější bar, nejjižnější kostel (Jehovisté). Tady někde začíná také dálnice US 1, která se táhne celým východním pobřežím a po 2.400 mílích končí někde v Kanadě. Vrátil jsem se do historické části města, nakukoval do obchodů a do kostelů. A zastavil se na Clinton Square Market. Podle místního je to prý „ten, co měl tu Moniku“. O půl šesté se náš autobus vydal na zpáteční cestu do Miami. Bob Symons z Bristolu by řekl, že to byl „a very lovely day“. 

Den: 10        Neděle, 3. února 2013                        Miami                

Na dnešek jsem si za 39 dolarů koupil celodenní jízdenku na „hop-on, hop-off“ patrový vyhlídkový autobus. Začal jsem „městským“ okruhem, který mne lehce rozčaroval. Šíleně foukalo, autobus jel hodně rychle, informace přes sluchátka omezené. Snad jenom Little Havana byla zajímavá. Přesedl jsem na „plážový“ okruh a udělal jsem dobře.

Čtvrť Miami Beach se dělí na severní, střední a jižní – South Beach, která je historickým i, zejména v noci, společenským fenoménem nejenom na Floridě. V délce šestnácti bloků se táhne Ocean Drive s budovami ve stylu art deco. Před jednou z nich byl před patnácti lety zastřelen kalábrijský módní návrhář Gianni Versace. Z jeho domu je dnes hotel, kde nejlevnější pokoj stojí 899 USD (bez daně). Kousek dál je hotel Cardoza, kde se ve sklepě schovával Al Capone.

Údajně nejpopulárnějším americkým klubem je Mango Club, pravidelně navštěvovaný hereckými, hudebními a jinými americkými celebritami. V poledne byl ale téměř prázdný. Byl čas oběda a chodník byl ucpaný obsazenými restauračními stolky. Kolem se proháněli porsche, ferrari, GMC a několik vlastnoručně zhotovených vozidel. Na širokém zeleném pruhu mezi Ocean Drive a pláží odpočívalo na šest set skautů od 12 do 79 let. Účastníci 49. ročníku dvoudenního 36-mílového pochodu po trase mail-mana (pošťáka) z konce 19. století (nejspíš inspirace pro film Kevina Costnera). Za chvíli se zvedli a ve třístupech vyrazili se vztyčenými americkými a skautskými zástavami podél pláže k pokoření poslední míle. Přešel jsem na pláž, plnou lidí a naposled si zaplaval. Pak jsem znovu naskočil do autobusu.

Přibrzdili jsme u zelené vztyčené ruky, památníku Holocaustu. Průvodkyně dodala, že přes 20% všech nemovitostí na Miami Beach vlastní židovská komunita, která má zde dvanáct synagog a silný vliv. Na Washington Avenue je zase nejvíce nočních klubů ve městě. Vrátili jsme se k výchozímu bodu, Bayside. Zašel jsem si do Bubba restaurace na pozdní oběd. V plechovém kyblíku zabalené do novin se zprávou o Bubbově maratonském běhu mi přinesli k hranolkům smažené krevety a dvě klepeta z kanadského humra, které jsem zapíjel ledovým pivem a na obrazovce sledoval film „Forrest Gump“.

Na hotel jsem se vrátil akorát na začátek finálového mega-utkání 47. ročníku Super Bowl v americkém fotbalu.  Život v Americe ustrnul. Na stadionu v New Orleans nastoupili proti sobě Baltimore Ravens z Marylandu a San Francisco 49ers z Kalifornie. Obě mužstva trénují pokrevní bratři. Po dvou čtvrtinách vedli Baltimorští 28:6. O velké přestávce vystoupila s šesti písničkami manželka rapera Z-Jay, Beyoncé Knowles. Hráč Jones uběhl s míčem za jedenáct vteřin neuvěřitelných 109 yardů a získal šest bodů za touchdown. Třináct minut do konce třetí čtvrtiny na celém stadiónu na 34 minut vypadl proud (black-out). Baltimorští vypadli z rytmu a hráči ze San Francisca dotáhli na 34:31. Na víc už ale neměli. Skončila pětihodinová bitva. Trofej po dvanácti létech opět putuje do Marylandu. No, a já po dvanácti dnech zítra putuju do Prahy.     

Den: 11-12     Pondělí-úterý, 4. – 5. února 2013                 návrat

Po jedenácté hodině jsem se odhlásil ze sympatického hotelu a odputoval městskou hromadnou dopravou na letiště Wilcox Field, Miami. Zapovídal jsem se s odbavovací slečnou, takže si nevšimla dvě kila batožinové nadváhy. Do letadla jsem vešel mezi posledními a tak jsem měl přehled o tom, která řada sedadel bude neobsazena. A měl jsem zase „lůžkovou“ úpravu. Probudil jsem se krátce před přistáním do Lisabonu. Je konec miamským i bahamským teplotám a tak jsem si vzal zimní oblečení. Další dvě hodiny trval let do Budapešti, odkud ještě hodina do Prahy. A v poslední hodině zájezdu jsem se přesunul na Letnou.