Den: 21-22    6.-7. května 2011              Samoa – Fidži – Tonga                     

Za celou dobu pobytu na Samoi se nám nepodařilo uvidět podle Guinessovy knihy rekordů nejmenšího pavouka na světě. Asi proto, že jeho velikost je uváděná jako “tečka na papíře”.

Spal jsem na pokoji s Honzou, který miluje teplo, takže klimatizace vypnutá. Pokoj – sauna.  S foťákem po Apii jsem šel zabíjet čtyři hodiny před odjezdem na letiště: místní trh, autobusové nádraží, přístav a veřejná knihovna. Jeden kluk měl na uších sluchátka a četl si knížku Internet Literacy. Ve městě jsem zahlídl dvě narvané internet-caffee. Vyfotil jsem si pětipatrovou budovu, v jejímž nevyšším patře sedí obávaný premiér a pod ním všech třináct ministrů.

Po jedenácté jsme zajeli na letiště. Boeing 737-800 měl z Honolulu hodinové zpoždění a tak jsme vzlétli z Apie teprve v pátečních samojských 14:30.  Za sto deset minut letu jsme přeletěli zpět mezinárodní datovou čáru a přistáli na letiště Nadi v sobotních fidžijských 16:20. A ještě vrátili jednu hodinu, na 15:20. Ve fidžijských 16:00 jsme vyletěli z Nadi, v 18:10 přistáli na tonžském ostrově Tongatapu a přidali jednu hodinu, na 19:10.

Jednoduché jako facka: probudili jsme se v pátek a koncem téhož dne jsme usnuli v sobotu. Přeletěli jsme ze Samoji přes Fidži do království Tonga. Z Polynésie před Melanésii do Polynésie. Na mezinárodním letišti v Nuka Alofa, hlavním městě tonžského království, jsme si vyměnili peníze, vyzvedli pronajatý van a ve tmě asi po hodině jízdy dorazili do chatičkového kempu na Otuhaka Beach, jehož majitelé jsou  australští Mormoni. A znovu jsem vyfasoval Jura. Zjistil jsem však, že jsme v průchodné dvojchatičce a tak jsem ukecal sympatickou domácí, že Jura je Slovák a ještě k tomu chrápe. A ona nám povolila obsadit obě místnosti, každá po dvou postelích. Bez doplacení.

Den: 23       Neděle, 08. května 2011                      Tonga, Nuku Alofa

Tonžské království: konstituční monarchie – král: George Tupou V – hlavní město: Nuku´Alofa – pevnina: 747 km2 (189)., vodní: 599.253 km2 – vápencové ostrovy: 169 ostrovů, 36 neobydlených – obyvatel: 105.916 (192.), -měna: pa´anga (1 USD -1,65 pa´anga) – jazyky: tongština, angličtina. Mořeplavec James Cook pojmenoval ostrovy na Přátelské ostrovy.

Po celém království Tonga se dnes oslavoval Den matek, ve zbytku světa konec druhé světové války. Snídaní jsme měli mít o půl osmé, ale to se domácí teprve probudili. Po celém království Tonga dnes nebylo otevřeno nic jiného než desítky různých kostelů. Vláďa nás zavezl do vylidněného hlavního města Nuku Alofa a slíbil, že uvidíme “kostel úplně jiný než jakýkoli jiný”. To moudro jsem si hned zapsal. Nejprve jsme však navštívili a přes plot vyfotili bývalý královský palác. O hodinu později, z kilometrové dálky (protože nás královská stráž blíže nepustila) nový královský palác. Podle Jura má takové vilky “kdejaký slovenský kokot”. Naopak, zvenku i zevnitř, jsme se dostali do dvou sousedících kostelů z osmdesátých let. V obou probíhala právě mše, oba docela narvané slavnostně oblečenými Tonžany a v obou se zpívaly nádherné polynéské písně. Ten robustnější kostel byl Katedrálou sv. Antonína z Padovy. V menším kostele, v průběhu kázání, farář chvilkama na své ovečky pořádně řval, ale nejspíš to nemyslel ve zlém. Slavnostní oblečení, pro muže i ženy, pro kluky i dívky, znamená: černá košile, černá sukně po kotníky a přes ni rákosová sukně –tao vala, pod kolena.

Lákadlem dnešního dne byla “žranice”- feast – v Oholei Beach Resort. (Nedo)pečené sele, vynikající kuřata, několik druhů grilovaných ryb a spousta “oblohy”, která začala dvěma písněmi věnovanými všem ženám sympatickým mohutným majitelem rezortu a jeho modlitbou za všechny ženy. Majitel je Australan, jeho sedm dětí (dvě holky, pět kluků) bydlí v Austrálii, kde založili údajně jednu z nejpopulárnějších hudebních skupin “Kami Entertaintment” (www.kami.net.au). Na vytrávení jsme navštívili místo, kam na ostrov připlul James Cook a vzápětí, o třicet km dál, do zátoky, kam o 140 let dříve připlul Abel Tasman.

Několik fotozáběrů jsme pořídili u megalitického trilithonu –  polynéského Stonehenge z 11. století, o nichž se dodnes neví, co vlastně představují. Dva pětimetrové čtyřiceti tunové korálové šutry drží na sobě třetí a tím vytvářejí kamennou bránu. Chvíli jsme se potloukali po několika královských hrobkách a zajeli do Houmy na místní gejzíry – blow holes. Večer jsem vytáhl půllitrovku Jameson a nabídl k důstojné vzpomínce na německou kapitulaci. Krátce po deváté hodině získali místní komáři nad námi jasnou převahu a tak jsme šli spát.

Den: 24       Pondělí, 09. května 2011                     Tonga, Nuku Alofa

Tonga. Kdysi první a dnes již poslední království v Pacifiku. Současnou větev založil v roce 1845 mladý ambiciosní válečník Taufa´ahau, který si nechal zbaptizovat jméno na Jiaoji („George“, Jiří). Pak své království předal synu Jiřímu a ten dalšímu Jiřímu a dalšímu Jiřímu… A dnes vládne King George Tupou V.  Zatímco Jiří I. v roce 1875 s pomocí britské misionářky Shirley prohlásil Tongu konstituční monarchií (západního stylu), poslední dva Jiříkové přivedli království na šesté nejzkorumpovanější místo na světě. Podle časopisu Forbes.

Zejména ten čtvrtý Jiaoji, který vládl jednačtyřicet let, byl pořádný magor: národní příjmy se snažil zvýšit povolením skládky na vyhořené nukleární palivo, prodával cizincům tonžské pasy, pronajmul si neobvyklý Boeing 757, který mu parkoval na letišti v Aucklandu, postavil letištní hotel s kasinem, kde se scházeli Interpolem hledaní kriminálníci, schválil fabriku vyvážející cigarety do Číny. Průser za průserem, takže největším příjmem do královské pokladny jsou nakonec peníze od tonžské diaspory. Polovina ze sto tisíc Tonžanů pracuje v zahraničí.  Ti, co zbyli doma, vydělávají v zemědělství: kokosové ořechy, vanilka, banány, káva a kořenové jamy, taro a kasava. O jejich zdravý rozvoj se stará třiatřiceti členný Parlament a premiér s devíti ministry.

V devět hodin jsme byli ve městě, které však bylo bez větších náznaků života. Na hlavní poště jsem si koupil známky a po pracném hledání, snad na jediném místě, tonžské pohledy na bambusovém papíře. Jiné neměli. A vrátil se na poštu pro orazítkování. Naproti byla budova, spíše dřevěný jednopatrový domek místního předsedy vlády. Recepční mi sice řekla, že už je v práci, ale pustit k němu mě nechtěla. O ulici dál byla budova parlamentu, ale ani tam jsem nepochodil. Zrovna není zasedací období.

Hodinu jsme čekali na loď, která nás za deset minut, na pět hodin, převezla na mangrovníkový ostrov Pangaimoto Island. Hezky jsme si zaplavali v jedné laguně a pokračovali v brodění, protože jsme se přes husté mangrovníky nemohli dostat na souš. Při výchozím bodu byla malá písčitá pláž a dvacet metrů od břehu na mělčině nádherné vraky dvou lodí. První, větší, sem zavál cyklón v roce 1982, druhou, menší škuner, zde nechali potopit v roce 2001. S Jurou jsme oba vraky, částečně již obložené korály, prošnorchlovali do všech puntíků. A kolem nás hejna různobarevných ryb.

Před pátou jsme byli na místním tržišti, ale kromě banánů a kokosů se nic jiného neprodávalo. Naproti bylo asi deset stánků, ve kterých prodávali usmívaví Číňané. Vyhladovělí jsme zajeli do nejlepšího baru ve městě – Bill Fish Bar, kde jsme si k fishburgerům s hranolky dali novozélandské pivo Steinlager. Místní nám vysvětlili, že i „místní“ (tonžské) pivo Maka se vyrábí a dováží z Nového Zélandu.

Koukám na tonžské mince a vidím, že zatímco na padesáti a dvaceti centové minci je na líci hlava krále Jiřího IV. v generálské čepici, na deseti centové minci je slepice se čtyřmi kuřaty. Cestou kolem stadionu se blýskal dlouhý poutač, že na Feufaiva Stadionu se ve čtvrtek, 12. května, v 17:00 hodin, uskuteční „Zumba World Record Attempt“, pokus o světový rekord v zumbě.

Den: 25        Úterý, 10. května 2011   Tonga – Fidži, ostrov Viti Levu    

Celou noc pršelo a foukal vítr. Po obligátní snídaní (tři toasty, máslo a džem) jsme se rozloučili s Mormony a rozjeli se na Fua´Amotu International Airport v Nuku´Alofa. Upřímně: až tak moc toho k vidění v Království tonžském nebylo. Chudičká země, kde 90% automobilů starších 20-30 let, jezdící popelnice a tomu odpovídající zdevastovaný stav vozovky. Polynéský Stonehenge a místní gejzíry bylo snad jediné ke koukání. Pokud nepočítám i pětihvězdičkový Hayatt u letiště. Anebo jsme již byli rozhíčkaní z předchozích destinací.

Protože hodinový let a protože hodinový posun nazpět, tak jsme zhruba ve stejný čas vyletěli z Tongy a přiletěli na letiště v Nadi, ostrov Viti Levu, Fidži.

Byla tak hezká, že jsem jí to hned odpustil, i když mě připravila o večeři v případě nouze. Letištní potravinová inspektorka na modrý certifikát napsala: „Jedna konzerva vepřového luncheon – konfiskováno pro destrukci“. Tak jsem si alespoň ve freeshopu koupil hezkou kabelu a v ní dvě litrovky skotské Chivas Regal 12. Namačkali jsme se do dodávky a zastavili před starým známým hotýlkem Travellers Beach Resort. Mám ajnclík, včetně klimatizace, studené a teplé vody, varné konvice a placeného přístupu na internet. Jura hned vyrazil za svojí beruškou z minulé zastávky.

Uznávám: pět kilo sebekrásnějších mušlí, niklových a lávových šutrů sebou tahat nemusím. A také jsem se hodinu koupal v moři, než se spustila hodinová průtrž mračen. Den jsem zakončil v restauraci s jehněčím na česneku v kokosové omáčce s rourou kuličkami a kasavou.

Den: 26         Středa, 11. května 2011             Fidži, ostrov Viti Levu      

Poslední den na Fidži. Vyměnili jsme osobní auto Suzuki za Mitsubishi Pajero a vyrazili na devítihodinovou cestu do fidžijského vnitrozemí. Lány s cukrovou třtinou vystřídaly uměle vysázené jehličnaté háje, pak místní prales a poté barevně zajímavé kopce, které Jurovi připomínali podtatranskou oblast.

Zastavili jsme se ve třech vesnicích. První, vesnice Bakuya, 700 obyvatel, tři měsíce bez proudu, petrolejové lampy. Přijal nás náčelník vesnice a zavedl do kava baru. Místní šaman nejprve řekl krátkou motlitbu a po společném „Amen“ jsme ucucávali z nabízeného kokosového hrnku nahořklou břečku. Mezitím náčelníkova švagrová připravila oběd: brambory kasava a polévka z listů stromu, který rostl za doškovým domem, dochucena pytlíkovou polévkou. V domě žádný stůl a tak jsme jedli na rohožemi vystlané podlaze.

Vesnice Nanoko měla svůj generátor, ale ten je již tři roky mimo provoz. Také zde, jako i všude jinde na naší cestě Pacifikem, se všichni nesmírně rádi nechávají fotografovat, přímo se nabízejí. Za podmínky, že jim tu fotku ukážete na displeji foťáku. Pak se na sebe několik vteřin dívají, spokojeně usmívají a něco mezi sebou brblají. Ve třetí vesnici byl Vláďa pře třemi roky a vesnický náčelník ho okamžitě obejmul, jakoby se viděli včera. Ale už se začalo stmívat a tak jsme odmítli pozvání na kavu. Před konečným cílem naší cesty jsme narazili na brod, přes který se však po nedávných deštích valila široká hnědá řeka a tak jsme to vzdali a vrátili se do Nadi. Pochopili jsme fidžijský venkov. Bez elektřiny a elektroniky. A přesto mladí i staří vypadali spokojeně a pořád usmívali. Zajímavý úkaz.

Den: 27        Čtvrtek, 12. května 2011           Fidži–NZ–Noumea

V 08:05 mi při letištní kontrole zabavili oba zapalovače a v 08:45 jsme potřetí a naposled při svém pacifickém výletu vzlétli z fidžijského ostrova Viti Levu. Za tři hodiny, beze změny času, jsme přistáli v novozélandském Aucklandu, kde mi v tranzitu „kiwáci“ zabavili litrovku jamajské Coruby. Po hodině čekání šup do dalšího letadla, další tři hodiny a přistání na letišti Noumea La Tontouta v „Paříži Pacifiku“, hlavním městě Nové Kaledónii, poslední francouzské výspě v jižním Pacifiku. Původní obyvatelé – Kanakové – tvoří 42% menšinu.

Tady jsme před třemi týdny začínali. Tenkrát nám vedoucí Vláďa podal ruce a utíkal hledat do letištní haly den předtím ztracenou složku se všemi letenkami. Nyní se plácl přes kapsu a najmul fungl nový Citroen Picassa. Za tmy jsme objeli hlavní město Noumea a ubytovali se v centru města, poblíž Kokosového náměstí, v La Maison de la Perle. Chtěl jsem odhrnout závěs na balkon a spadla celá konzola, ze tří žárovek dvě nefungují, stejně jako dveře do koupelny, postele podložené papundeklem, kdysi dávno bílé prostěradla.

Bylo sedm večer a tak jsme individuálně vyrazili do ulic. V nedalekém parku hráli Kanakové petang. Vedle prodejní stánky a na podiu se střídali „Madonna“, „Rohanna“ a „Lady Gaga“. V osm bylo uliční liduprázdno. Občas zakvílili policejní auta. Následovalo nakouknutí do několika barů a barevné překvapení: selekce na „bílé“ a „černé“ bary. V „černém“ baru, spíš pajzlu, překvapené pohledy na bělocha. Před Ciné City posedávali na zemi Kanakové, uvnitř čekala na začátek „Rychlí a zběsilí 5“ dlouhá „bílá“ fronta. Vedle hotelu se za nápisem Night Club schovávalo „bílé“ pokerové doupě. Nejenom já jsem nabyl dojmu, že místní Kanakové mají hodně podobného s australskými Aboriginci, především ubíjející „konverzi“ na život „bílých“.

Den: 28        Pátek, 13. května 2011              Nová Kaledonie, Noumea

Do deseti ráno jsme měli volno.  S Jurou jsme začali v La cathédral Saint-Joseph, přešli do místní tržnice a kolem Čínské do Latinské čtvrtě. Juro mi ukázal pajzl, kde včera zaplatil 800 (10 USD) za jedno pivo. Zeptal jsem se barmanky kolik stojí. Prý 450. Juro naštvaně prohlásil: „Zase ojebali Slováka“. Koupil jsem si hezkou kanackou polokošili. Odjezd na velký jižní okruh ostrovem (dvě stě kilometrů) se posunul o hodinu, kterou jsme trávili hledáním policejní stanice, kde by Vláďa zaplatil pokutu za špatné parkování. Žádné „bula, bula“ nepomohlo, jsme na francouzské půdě. Objeli jsme Citronovou zátoku, jachtový záliv a nafotili si desítky metrových žraloků poblíž luxusní restaurace.

Na poloostrově Tina jsme si prohlédli na osmi hektarech situované Tjibaou Kanacké kulturní středisko. Jean-Marie Tjibaou byl vůdce Kanaků, kterého v roce 1988 zastřelil pošahaný Kanak. Dne 21. srpna 1991 vyhlásil prezident Francois Mitterand nejlepší projekt, ve formě komplexu deseti tradičních kanackých chýší. O osm let později již realizovaný projekt za 50 milionů euro slavnostně otevřel francouzský premiér Lionel Jospin. Rozhodně nejzajímavější stavba na Nové Kaledonii.

Pobřežní asfaltkou, na řadě míst jako ementál, jsme se dostali k bývalé vězeňské kolonii Prony – několik zříceninových obrysů kamenných domů. Navštívená část ostrova měla jedno společné: půdu v desítkách odstínů mezi červenou a hnědou, výsledek manganu, železa a jiných nerostů – hlavního vývozního artiklu této francouzské „kolonie“. A tak naše poslední koupání v jižním Pacifiku bylo symbolicky na červeno-hnědé pláži v červeno-hnědé vodě. Cestou na letiště jsme zastavili při řece Truu a pokochali se kaskádovým vodopádem Wadiana. Za poslední místní šušníky jsme si vyhladovělí koupili v supermarketu grilované kuře. Někomu zbylo i na pivo.

Den: 29        Sobota, 14. května 2011       Noumea-Soul-Paříž-Praha

Pět minut po půlnoci jsme zahájili v Noumea jednatřicetihodinovou cestu (23 hodin ve vzduchu) třemi letadly (přes letiště Incheon v korejském Soulu a pařížské letiště Charles de G.), která skončila v Praze ve stejný den, před večerní půl osmou. Jura vyrazil za svými pražskými boubelkami a já na Letnou. Poslední vzpomínka na Juru, který již navštívil přes sto dvacet zemí, obvykle říkajíc manželce: „Idem vysypať smetie a vrátim sa za mesiac“.

Šest zemí Jižního Pacifiku – 29 dní – 19 letů – 48.009 kilometrů.