Den: 1-2 Sobota-neděle, 16.-17. dubna 2011 Praha-Paříž-Tokio
Poprvé jsme se sešli na terminálu 1 Ruzyňského letiště. Bratislavský podnikatel Juro (50), Dejvičák Standa, ostravský důchodce Honza (75) a já. Z původních sedmi zájemců to dva vzdali kvůli japonské jaderné elektrárně, která si nedávno upšukla. A my máme pár hodin tranzitovat na tokijském letišti. Benjamínek výpravy, pražský bankovní úředník z Erste Bank, Tomáš (37) nás bude čekat i s vedoucím Vláďou (56) na letišti v Nové Kaledonii.
V Paříži jsme byli za devadesát minut. Do půlnoci jsme měli šestihodinový tranzitní rozchod. Natáhl jsem se v koutě na čistý koberec, zapnul noťase a pustil holandský film „Blacklist“. Po desáté hodině mě Juro požádal, abych ho (coby tlumočník a vyjednávatel) doprovodil na letištní policejní stanici, kde před dvěma hodinami zadrželi Standu, protože si „trochu více vypil“ (v letadle i na letišti: červené víno, whisky, pivo – několikrát). Prý ho nejspíš nechali trochu vyspat a tak si ho jenom vyzvedneme. Podle francouzských policajtů to bylo trochu jinak, méně růžově. Majitel desítek veřejných záchodků v centru Prahy a správce restituovaných nemovitostí byl na ně docela agresivní a tak mu nasadili pouta, zavřeli do cely, kde ho prohlédl policejní doktor. Odebrali mu dokumenty a mobil a snad ho pustí zítra ráno.
Boeingem 777 jsme odletěli o půlnoci, letěli dvanáct hodin nad severní Evropou a Ruskem, po dvanácti tisících kilometrech přistáli na tokijském letišti Narita a posunuli hodinky o sedm hodin. Juro se za deset dolarů nasypaných do letištního automatu, dozvěděl, že Standa vystřízlivěl, letenky mu však zrušili na celý let a tak se prvním letadlem vrací do Prahy. Zbývajících 7 200 kilometrů, osm hodin, jsme v poloprázdném letadle Airbus 330-200, rozležení na čtyřech sedadlech, vydrželi docela v pohodě.
Den: 3 Pondělí, 18. dubna 2011 Nová Kaledonie
V sedm hodin místního času (devět hodin před Prahou) jsme vystoupili v jižní části „nudlového“ ostrova La Grande Terre (600×30 km). Na letišťáku Tontouta, 45 km od Noumea, hlavního města francouzské zámořské správní korporace Territoire des Nouvelle-Caledonie et Dependances, jediné frankofonní země v Melanésii. Kousek od nedalekých tří Přátelských ostrovů. Před letištěm na nás čekali vedoucí Vláďa, bankovník Tomáš, hodně vlhko a zamračené mrholení. Vyměnili jsme si po sto dolarech za místní šušníky (FPC-French Pacific Francs), kurz 1:70, a v nejbližším supermarketu nakoupili pití a jídlo na další dva dny.
Za občasného deště jsme podnikli první autobusovou výpravu do vnitrozemí. Nějaký kopec, několik vesnic původních obyvatel – Kanaků, asi dvacítka třímetrových totemů (totemová zahrada La Foa), nejlepší čepované místní pivo – Number 1, balvan s vytesanými petroglyfy, základní škola se spoustou malých Kanaků a přístav na vývoz niklu, kterého je zde čtvrtina světových zásob. A všude bylo minimum lidí. Nejspíš proto, že z 256.275 (viz CIA Factbook) obyvatel ostrova žije přes 180.000 v hlavním městě, takže zbývá v průměru necelých pět osob na ostatní čtvereční kilometry.
A všude bylo všechno zelené, připomínajíc Nový Zéland, se spoustou endemických rostlin. Před pátou jsme se ubytovali v hotelu Gite d´ouroue – děravých bambusových chýších na pobřeží oceánu, plných komárů a dalšího létajícího i chodícího sajrajtu. Na hodinu jsme si odskočili zaplavat do hnědé vlnité vody a poté povečeřeli ze zásob. Zlikvidoval jsem grilované bio kuře a kosti předhodil smečce mírumilovných psů. Spal jsem s Jurem, který zalehl, usnul a hrozně chrápal. Ale přinesl sebou elektrický odpuzovač hmyzu.
Den: 4 Úterý, 19. dubna 2011 Nová Kaledonie
Druhý den na Nové Kaledonii jsem začal pozorováním palem na pobřeží při východu slunce z moře. Voda byla báječná. V 06:45 byl odjezdem zahájen zajímavý dvě stě kilometrový okruh střední částí ostrova. Z východní strany, podél pobřeží, se zastávkami v několika kanackých vesnicích (liduprázdných, bez jediného pohozeného papíru, všude s posekanou trávou), kolem několika niklových povrchových dolů a se zastavením u vodopádu Bwaas Xwa Sou. A na chvíli u vesnického hřbitova, kde byli všechny hroby namalovány na růžovo.
Otočili jsme na západní pobřeží a zastavili v městečku Bourail. U památníku dvanácti padlých Kanaků ve druhé světové válce, stojícím před katolickým kostelem, stál také supermarket, kde jsme si nakoupili pitivo a jedivo do zítřejšího odletu. Na jediné ulici, v jediném krámku se suvenýry jsem si pořídil sběratelskou kšiltovku a pár pohledů. Za budovou místní knihovny jsem objevil partičku místních tínejdžrů, balících si marjánkové cigarety. Za tři své Marlbora jsem si je mohl vyfotit. Naproti byla místní věznice, kterou jsem si také vyfotil. Po půl hodině jsme přijeli do Želvího zálivu, snad nejkrásnější pláže na ostrově, s dominantním balvanem-sochou La Bonhomme a desítkami unikátních přeslic Araucarias. Želvu jsme žádnou neviděli, ale podle velké cedule je za jejich odcizení pokuta 1.073.000 franků a šest měsíců ve vězení.
Protože je nás pět a všude máme rezervaci na tři místnosti, tak jsme si v hoteli El Kantara nejprve „stříhli“, kdo bude spát sám. Vyhrál jsem. Na pokojích jsou televizory s jediným místním programem. Šel jsem se okoupat na stmívající se dlouhou palmovou pláž. Při společné self-made večeři (široko-daleko žádná restaurace) u hotelového bazénu (vietnamská polévka zalitá horkou vodou, červené víno a slovenská slivovice) jsme vyhodnotili dnešní den a dohodli plán na zítřejší odlet do republiky Vanuatu. V televizi šel seriál „India, a Love Story“.
Skončila první část návštěvy ostrova, který jeho objevitel, skotský mořeplavec James Cook nazval podle své domoviny tak, jak jí pojmenovali staří Římané, když jí obsadili, a přidal slůvko „New“, aby se to nepletlo – New Caledonia. Před padesáti miliony let se ostrov odpojil od Austrálie a pak si žil svým izolovaným životem. Je zde proto největší počet endemických rostlin a minimum fauny. Ostrov je vzdálený „půl zeměkoule“ od Paříže: 18.400 km přes Asii, nebo 21.400 km přes Ameriku. Pro svoji vzdálenost od západní civilizace je neturistickou destinací a tím ušetřen negativních vlivů na nedotčenou přírodu. A lidé si zde žijí docela spokojeně i s jedním televizním kanálem a o internetu jenom slyšeli. Ale mobily má většina školopovinných dětí. A 15 % prostředků do místního HPD pumpuje mateřská Francie.
Den: 5 Středa, 20. dubna 2011 Vanuatu, ostrov Efate
Původní Austronésané, vytlačení z domovské oblasti Malajsie a Tchaj-wanu, se před 3500 lety rozepluli na stovky sopečných ostrovů tzv. Oceánie. Do Polynésie (Mnohoostroví), Melanésie (Černé ostrovy) a Mikronésie (Mnoho malých ostrovů). Vznikly tak tři kulturně odlišné skupiny. Vrcholy tohoto trojúhelníku tvoří Havajské ostrovy, Nový Zéland a Velikonoční ostrov.
Nezávislý stát Vanuatu leží v severovýchodní Melanésii. Souš 12.189 km2 (163.) – 687.811 km2 vody – 241.000 obyvatel (182.) – 80 vulkanických ostrovů, vč. 65 neobydlených – mangan, kopra, ryby, maniok, jam, kava – měna: vat (1 USD – 8 vatů) – jazyky: bislama, angličtina, francouzština.
Dne 30. 7. 1980 se oněch osmdesát ostrovů, Jamesem Cookem pojmenovaných na Nové Hebridy, znezávislilo od francouzsko-britského kondomia a přejmenovalo na Vanuatu. I v nejzapadlejší vesnici bez elektrického proudu umí každý Vanuaťan komunikovat v místní bislama, jazykem svého kmene, anglicky nebo francouzsky. Dnes mám (slovenský) svátek a Hitler narozeniny. Se sympatickou Kaledónii jsme se rozloučili v poledne a přeletěli pět set kilometrů do Republiky Vanuatu, na ostrov Efate, do hlavního města Port Villa. Přímo z letiště jsme zajeli na místní „musí se vidět“: vodopády, přes které se, do kopce, po vytesaných schodech, které není vidět, brodí hektolitry padající vody. Ubytování jsme v hotelu City Lodge v centru města: žádná židle, žádný stůl, žádný nábytek, dvě manželské postele a koupelna. Ale bezplatné připojení na wifi. Na tuto noc jsem vyfasoval Honzu ze Zlína (profesor chemie na Univerzitě Tomáše Bati a student Univerzity třetího věku ve volné malbě).
Zatrekoval jsem si asi dva kilometry do kopce k budově vanuatského Parlamentu, kde jsem potkal a vyzpovídal jednoho z poslanců. Příští dny bude parlament hlasovat o nedůvěře premiérovi Vanuaroroa Ham Lini – parlament má 52 poslanců, z nichž je jedna žena – třinácti členná pravicová vláda nemá žádnou ženu – dovoz je devětkrát vyšší než vývoz – hluboce schodkový státní rozpočet je 850 mil. dolarů – v zemi je 24% nezaměstnanost – turistický ruch skomírá – v zemi není žádná korupce. To vše mi řekl příjemný poslanec a utíkal domů.
Hlavní město Port Vila je chaotické a docela špinavé přístavní město s desítkami kasin a hracích automatů. Naproti hotelu je místní tržnice, dvakrát větší než hala 22 v Holešovické tržnici, a je otevřená 24/7. Nevěřil jsem tomu a byl se v ní podívat před půlnoci. Pár prodavačů bdělo, ostatní spali pod stoly. Nejspíš prodavači z okolitých ostrovů.
Den: 6 Čtvrtek, 21. dubna 2011 ostrov Ambrym
Z hlavního města Vanuatu nás nabralo letadýlko pro osm osob poté, co nejprve zvážili zavazadla a pak zvážili nás se spoluzavazadly, na trojúhelníkový ostrov Ambrym (674 km2, 7.000 obyvatel, 5 policajtů). „Černý ostrov“, centrum čarodějnictví a černé magie, domov tamtamů ze stromových kapradin. Letěli jsme rychlostí 175 km/hod, ve výšce dvou kilometrů. Seděl jsem za australským mladým pilotem a tak jeho ventilátorek pofukoval čtyřicet minut letu také na mne.
V poledním pařáku jsme táhli své bágly (můj samsonite měl přes dvacet kilo, protože potravinové zásoby) asi kilometrovou kokosovo-palmovou džunglí do Craig Cove, do jedné ze tří ubytoven na ostrově, tzv. Sam´s Bungalows, podle majitele. Bungalov představoval palmový přístřešek, rozdělený bílou plachtou na dvě dvoupostelové místnosti. Zašli jsme se vykoupat na vyvřelinovou pláž a pak na korbě pikapu na průzkum okolí. Navštívili jsme několik vesnic, kostelů a škol. Ve dvou bohatších vesnicích měli černobílé televizory a DVD přehrávač (ten má každá chatrč, filmy si vzájemně půjčují), zapínané ve výjimečných situacích, protože na generátor. Litr nafty v Port Vila stojí 150 vatů (cca 30 Kč), zatímco na ostrově 300 vatů (60 Kč). V poslední vesnici pro nás připravili bojové tance polonahých mužů s penisovými nástavci. Ženy tam neměly přístup. O půl sedmé Sam zapnul generátor (v devět vypnul) a v sedm nám předložil večeři: vyskákanou starou slepici s rýži a lap-lap. Rychle jsem si dobil baterie v počítači a ve foťácích.
Den: 7 Pátek, 22. dubna 2011 ostrov Ambrym
Ve čtyři ráno nás probudila smečka místních kohoutů a psů. V šest byla snídaně: káva, bílý chléb a slaný margarín. V sedm jsme se rozdělili na dvě části. Ex-polomaratonci Vláďa s Tomášem se rozhodli navštívit dvě místní aktivní sopky Benbow a Maroum, a to třiceti kilometrovým trekingem přes palmovou džungli. V tropickém vedru. Dal jsem Vláďovi svůj druhý foťák, ať něco cestou nacvaká.
Spolu s Jurem „Jánošíkem“ (manžel hysterické ženy, kluků-dvouvaječných dvojčat a osmi prodejen Finisport v Bratislavě) jsme se rozhodli věnovat první dvě hodiny šnorchlování na jediné korálové pláži (ostatní černé lávové), kterou jsme přejmenovali na Pláž česko-slovenského přátelství. Nikdo jiný na ní nebyl. Šnorchlování bylo pohádkové.
Poté jsme nasedli do polyuretanového člunu s motorem a vyrazili na sever ostrova, do vesnice Ranon. Motor vyplivl po půl hodině. Dopluli jsme k rybářské vesnici a čekali na náhradní loď. Místní rybáři nám nabídli kokosové ořechy na žízeň a pečené ryby. Za půl hodiny dorazil další PVC člun a pokračovali jsme do cíle naší cesty, několikrát předběhnutí hejnem delfínů a létajících ryb. Ve dvě hodiny nás na pláži čekal tucet černých kudrnatých dětí a Douglas Solomon, starosta třísethlavé vesnice Ranon a jediný vlastník tří bambusových chatiček. Bez vody, elektřiny, stolů, židlí. Sousední záchod-sprchu tvoří záchodová mísa oddělená nízkou zídkou od betonové plochy. Mezi nimi plastická nádrž s vodou a litrová nádobka. S ní buďto zaléváte záchod, nebo se zaléváte-sprchujete. Jak nádherně jednoduché. K obědu jsme si dali masové konzervy.
Zašel jsem pro balené vody do místního koloniálu, před kterým posedávala hrstka místních obyvatel. Postěžovali si, že jim místní provider vypnul signál, protože nemají peníze a tak už dva roky neplatili poplatky. Poradil jsem jim, ať si stěžují u své vlády a zažádají subvenci. Před pátou jsme nasedli na pickup a zajeli do horské vesnice, kde nám v polotmě, za 6.000 vatů, zatancovalo několik polonahých tanečníků s nastavenými penisy. Po návratu nás čekala na pláži romantická večeře (vyskákaná slepice s rýží, lap-lap) při petrolejových lampách. Vedle nás, v UNHCR stanu zpíval kněz melodické melanéské písně, doprovázel se kytarou. Refrény s ním zpívala třicítka spokojených domorodců.
Den: 8 Sobota, 23. dubna 2011 ostrov Pentecast
Nejspektakulárnější den zájezdu. Od rána pršelo. Jura nám vylepšil snídaní (chléb s burákovým máslem, káva, papája) domácí slivovicí. V osm jsme se vybrali člunem na dvouhodinovou dvanáctikilometrovou cestu na sever, na oválný ostrov Pentecast (438 km2, 13.000 lidí), oddělený od trojúhelníkového ostrova Ambrym pruhem Tichého oceánu. Lily se na nás tuny vody a docela slušně pršelo.
Po úvodním přivítání starostou vesnice, včetně květinových věnců a recepce s kosovými ořechy, jsme se v poledne na necelé dvě hodiny stali svědky rituálu Naghol, čili: land diving, neboli: potápění do země. Předchůdce jumpingu, světový unikát, kvůli kterému se jezdí na tento ostrov z celého světa. Skákaní z deseti různě vysokých plošin třicetimetrové bambusové věže. Těch věží je na světě sedm, všechny na Pentacastu. Rituály se provádí pouze v sezoně duben-květen, o sobotách. Britské královně, v sedmdesátých létech, předváděli skákání mimo sezónu, liány byly tuhé a jeden ze skokanů se zabil.
Dnes skákalo deset skokanů. Odhadem měli kolem dvaceti let. A speciální přípravu, která zahrnovala také zákaz souložení týden před akcí. Se svázanými nohami u kotníků se vrhali strmhlav dolů. Rozdíl proti dnešnímu jumpingu je v tom, že jsou přivázání na pevných liánách, takže bez zpětného „gumového“ efektu. Šílený záhul na krční páteř, pánev i klouby. Nezabil se žádný, ale pořád pršelo a bylo pod mrakem. Nahoře jim zpívali a tancovali muži s penisovými nástavci a poloobnažené ženy. O tento „doplněk“ programu byl mezi asi dvacítkou cizinců hodně velký fotografický zájem.
Ve dvě hodiny jsme nasedli na svojí kocábku, netušíc co nás čeká. Docela slušný déšť se změnil v tropický cyklón, obloha se zatáhla a tuny vody se začaly přelévat před člun. Kolem nás začali padat blesky a vůbec nám nebylo ke smíchu. Čtyři z nás si vlezli do kryté přídě, kde jsme měli bágly. Dva si pro jistotu natáhli záchranné vesty. Pomocník kormidelníka neustále vyléval vodu. Juro svůj vtip uvedl slovy: „Posledný moj vtip na tomto svete“. Podle času jsme už měli být ve vesnici, ale nebylo vidět ani Pentecast ani Ambrym a začalo se stmívat. Kormidelník jel po vlnách a chvílemi je protínal, ale evidentně byl orientačně ztracen. Neměl žádný navigační ani komunikační prostředek. Vláďova GPS sice ukazovala, že se vzdalujeme na otevřený oceán, ale Vláďa doufal, že kormidelník ví, co dělá. Nevěděl. K ostrovu jsme připlouvali ze špatné strany a jeli spíše na Fidži, tedy – do pekel. Teprve Vláďova spásná slova: „Nalevo vidím sopku“ v nás vyvolala pocit, že bychom brzo mohli povečeřet. Tedy, pokud nechcípne stařičký motor, nebo nás nezalije nějaká velká vlna. Tohle nebylo o adrenalinu, ale o hazardu. K večeři byla (konečně změna) grilovaná ryba s rýží. Zapíjeli jsme krabicovým vínem, pozorovali Jižní kříž a Mléčnou dráhu. A těšili se z nového života.
Den: 9 Neděle, 24. dubna 2011 ostrov Tanna
Budíček v šest hodin. O půl sedmé přivezl Solomon autem snídaní: čaj, bílý chléb a burákové máslo. Obloha se vyjasnila a dvouhodinová plavba polyuretanovým člunem ze severní na jižní část ostrova byla v pohodě. V deset jsme byli u Sam´s bungalows, ale Sam již byl na letišti a jeho žena v kostele. Pověsili jsme si u něj všechny mokré, vlhké a zapařené věci na trávu a zašli si na hodinu zašnorchlovat.
Před dvanáctou jsme byli v „letištní hale“, nízké budově bez oken a dveří, kde nás odbavoval jediný pracovník letiště – náš Sam. Zvážil naše zavazadla, pak nás se spoluzavazadly, a popřál šťastný let. Prdítko pro dvanáct osob vzlétlo a za deset minut přistálo na sousedním ostrově. Pět minut trvalo nalodění dalších čtyř pasažérů a jejich batožin. Za půl hodinu jsme přistáli v Port Villa. Vážení zavazadel, následované vážením nás se spoluzavazadly a jiné letadlo nás odvezlo na kultovní ostrov Tanna (550 km2, 20.000 lidí), v oblasti tektonického neklidu, na styku kontinentální australské a pacifické desky.
Před letištní halou nás čekal majitel bungalového kempu v Loanatom Bay, Ronald (56 let, boty č. 52, tři děti, jedenáct vnoučat). Do bungalovu (s tekoucí vodou a elektřinou – jednou úspornou žárovkou, bez jediné zástrčky, na stole žehlička – pár metrů od moře) jsme jeli na korbě pickupu asi pět kilometrů. Vyfasoval jsem Josefa. Byli čtyři hodiny a tak jsme podnikli exkurzi ostrovem. Nejprve jsme navštívili místní coffee factory: menší budova, kam se sváží káva, porcuje do pytlů a vozí do Port Vila k dalšímu zpracování.
V nějaké vesnici nám ukázali mladé santálové stromy a rituál přípravy kavy (viz křížovky: polynéský nápoj na čtyři). Jedná se o kořen rostliny pepřovníku opojného s chutí připomínající žen-šen nebo celer, účinný při léčbě stresu a úzkosti. Při rituálu v kulturním domě místní chlapi hrst kavy rozžvýkali, vyplivli, zalili vodou a nápoj byl hotov. Seděl jsem vedle vesnického náčelníka a tak (abych neurazil) jsem byl první, který tuto společenskou drogu, místní halucinogenní „redbull“, ochutnal. Pak jsme se zúčastnili tanečního programu, daleko živějšího než dva předchozí. Dokonce nás i vtáhli mezi sebe. Večeře v táboře byla bez překvapení: rýže, kuře a lap-lap, kterému Honza říká laptop. Po třech dnech jsem se oholil, i když bez zrcadla. S Ronaldem jsme dopili Jurovou litrovku francouzského pastise. Juro, který má dnes svátek, naučil Ronalda, že „Na zdraví“ se slovensky řekne „Na jebačku“. Před spaním jsme se kochali pohledem na milion hvězd, zejména na Jižní kříž a Mléčnou dráhu.
Den: 10 25. dubna 2011 ostrov Tanna
Když Velikonoční pondělí, tak proč ne na Vanuatu. Probudili jsme se před šestou hodinou, posnídali a hurá do korálového moře, kde přes hodinu nádherného šnorchlování. V deset jsme se nasáčkovali na korbu pickupu a 32 km jsme ujeli po šílených cestách, nahoru-dolů za pět hodin. S několika zastávkami na místních trzích. Na jednom z nich nabízeli mrtvého netopýra za 400 vatů, prý upravený na červeném víně je velikou delikatesou. A u tree-castle a tree-house, hotelových pokojích v korunách mohutných stromů banyánů. Před pátou jsme byli v cíli naší kostitřas cesty. Aktivní sopka se dvěma jádry na hoře Mount Yasor (440 m), což v tannaském jazyce znamená Ježíšova hora. Po obvodu měla asi kilometr a dala se docela pohodlně obejít. I když se chvilkama ozývala představa šílené zpáteční cesty, pohled „jako na dlani“ na sopku chrlící rozžhavené balvany v pěti minutových intervalech byl skutečně úchvatný. Nejvíce po šesté hodině, kdy se úplně setmělo a kontrast ohňových barev byl silnější. O půl deváté jsme byli v táboře, kde čekala rybí večeře s rýží, jamy, lap-lap a slovenská slivovice.
Den: 11 Úterý, 26. dubna 2011 Port Villa, Nadi
Od rána pršelo a netekla voda. Domácí Ronald zastrčil do elektroměru čipovou prepaid card Unelco, za 1.800 vatů (380 Kč) na 30 kWh při 10 ampérech. A bylo světlo a byla voda. Místo bílého chleba s džemem jsme si dali pytlíkové nudlové polévky. Podél pobřeží jsme se odvezli pickupem na letiště, nasedli do vychlazeného ATR-72 a po půl hodině přistáli v hlavním městě Port Villa. Čtyřhodinové volno do dalšího odletu jsme využili na 130 km okružní jízdu ostrovem Etafu po silnici, kterou zde postavili Američané v průběhu WWII. Zastavili jsme u Hat Island a na místech, kde se natáčel jeden z dílů australského soutěžního seriálu Survivor.
Vypadá to jako nastupování a vystupování z tramvaje. Nasedli jsme do Boeingu 737-700 a přesunuli se k sousedům do Fidži. Na největší letiště ve třetím největším městě země – Nadi. Bylo osm hodin večer. Akorát na převoz do Travellers Beach Resort, kde jsme ubytovali Honzu, nechali svá zavazadla a vrátili se na letiště. Minutu před půlnoci, dnes již potřetí, jsme nasedli do vychlazeného letadla a zase to byl Boeing 737. Čekalo nás čtyři a čtvrt hodiny letu na největší atol na světě.
